Houby

Rozhlédl se, jestli to někdo nevidí, opatrně odsunul polici s knihami a sestoupil do vlhké kamenné chodby. V kapse vytahaných červených tepláků nahmatal krabičku sirek. „Sakra, jsou navlhlé,“zaklel poté, co se několikrát pokoušel škrtnout. Povzdychl si a opřel se zády o zeď. Kolem nohou mu hbitě proběhla krysa. Otřásl se odporem. „Brr, asi tu není sama,“pomyslel, když uviděl stovky očí lesknoucích se ve tmě. Pokusil se dohlédnout konce chodby. Marně. Všude jenom tma ,tma a tma . A ke všemu ještě krysy. Ne, nemůže se vrátit. Udělal pár bázlivých kroků, když vtom mu na rameno dopadla čísi ruka. Z neznámého je silně cítit kořalka. „Překvapení,“praví chraptivý hlas, „he, he, he,“a muž mu ještě více sevře rameno. Erikovi se na čele objevily krůpěje potu. Ne, to je přece…Muž jen taktak zachytil Erika, který hrůzou omdlel.

Crrr. Peter Samson zamáčkl budík, ale zvonění neustávalo. „Zatracený telefon,“uplivl si a vklouzl z postele do pantoflů. „Zde detektivní kancelář Oko. To jsi ty,Gito? Cože? Erik? V nebezpečí života? Tak on si nedá pokoj? Neječ tak do toho telefonu, vždyť ohluchnu jako starý Parker. Vyprávěl jsem ti snad, jak…Cože? Zbláznila jsi se? Ty si myslíš, že budu Erika tahat z každé bryndy? No tak, uklidni se, uvař si kafe…Cože? Já a zbabělec? Hned tam jedu,“praštil telefonem, vzal ze zásuvky láhev skotské a notně si z ní lokl. Za dvě minuty už seděl ve svém malém žlutém volkswagenu Brouku.

„Uf, konečně jsem se probral,“pomyslel si Erik, „Ale, co mi to leze po břiše?“ Vytřeštil oči hrůzou a vyjekl: „Krysa!!“ „Potkan,“opravil ho klidný hlas a Erik spatřil, jak nad ním stojí muž v černém, kouřící cigaretu. „Ehm, pane, nesundal byste ze mě toho potkana?“povídá Erik, protože právě zjistil, že má na rukou pouta. „Ne.“ „Aha.“ Muž se ušklíbl a vyfoukl oblak dýmu. Dlouho bylo ticho. Erik cítil, jak se mu drápky vrývají do kůže. Konečně muž promluvil: „Tady v podzemí nejsou jenom potkani, ale i netopýři, pavouci, stonožky, švábi, ale hlavně tu rostou houby a kvůli nim jsi tady, viď?“ „Šéfe, tak už jsem pohnojil záhony. Á, pán se probral, he, he, he. My se přece známe, ne?“ „Edwarde, neruš nás. Máme tu menší jednaní.“

„Ale šéfe, já ho opravdu znám. Pracoval jsem u jeho otce jako zahradník.“ „Jsi ožralý, Edwarde. Běž se vyspat a neruš nás,“přerušil ho šéf. Edward cosi zabručel a odšoural se.

„Kde jsme to skončili…? Aha, u hub. Povím ti tedy všechno, abys mohl v klidu umřít. Jmenuji se Jim Carrson a byl jsem nejlepším přítelem lorda McDonalda. Společně jsme cestovali po světě a jednou při lovu antilop v Jižní Africe jsem náhodou narazil na nový druh halucinogenních hub. Už nám docházely peníze, a tak jsme se rozhodli trochu podnikat. Bohužel lord McDonald zemřel na malárii. Odkázal mi tento zámeček i s jeho podzemím. Toť vše.“Jim se zazubil, zhasl a nechal Erika ležet ve tmě samotného. Samotného? Ne! S jedním potkanem, který mu právě lezl po obličeji a s tuctem dalších, kteří čekali v záloze na tmu. „Ááá. Pomoc! Maminko! Tady jsou kry-ee-potkani, netopýři, pavouci, stonožky, švábi a houby. Pomoc! Oni mě sežerou.“ „He,he,he. Copak Erik, to je hrdina.“ „Cože? Edwarde?!“ „He, he, he. Vzpomínám si, jak jsem ho zavřel na tři hodiny do sklepa, protože rozbil skleník. Taky řval a málem se počural. A to tam nebyli potkani, netopýři, pavouci, stonožky, švábi…“ „…a houby,“přerušil ho Erik. „Edwarde, ty jsi mě přišel zachránit?“ „Ne, stejně už to není potřeba. Potkani ti překousali pouta. Přišel jsem tě odstřelit. Moc řveš a mě bolí hlava. Asi jsem toho vypil víc, než je radno. „Edwarde, myslíš to vážně?“ „Ano.“ „Ty chceš zastřelit jediného syna svého bývalého zaměstnavatele?“ „Ano, he, he, he.“ „Jsi opilý!“ „No a?“ „Och,můj bože. Prožili jsme spolu patnáct krásných let. Pomáhal jsem ti zalévat zahradu,…“ „…když pršelo.“ „Venčil jsem tvého buldoka Charlese…“ „…a natíral ho na zeleno.“ „Miloval jsem tě, i když jsi mě bil a zavíral do sklepa.“ „Dost už!“ procedil skrz zuby. „Tvůj otec mě vyhodil kvůli pití a já skončil na dlažbě. Pět let jsem nemohl najít práci. Až teď…“ „Ale Edwarde, s alkoholem jsi se mohl vyrovnat. Například můj přítel Peter Samson…“Erik však větu nedokončil. Edwardovi oči zchladly a přitlačil Erika ke zdi. Ten jen bezmocně polkl. Erikovi se děsem rytmicky chvěje ohryzek. Edward pomalu vytahuje z pouzdra zbraň. Poslední zoufalý výkřik: „Maminko!“Prásk. Potkani si hrůzou zakryli oči. Netopýři se rozlétli do všech stran. (Dokonce i starý netopýr Bat s natrženým křídlem.) Pavouci a stonožky zalezli do úkrytu. Švábi se úděsem rozprchli. A houby… „Zatracený průvan. Á, to jste vy, šéfe, he, he, he. Nepráskejte tak těmi dveřmi. On mi tu hrůzou omdlel. Zrovna, když jsem ho chtěl odprásknout.“ „Nemáš ji nabitou, Edwarde, ale o to teď nejde. Celý zámeček obklíčila policie.“ „Ten malý čmuchal je přivedl na stopu?“ „Nevím, ale koukej rychle vystřízlivět. Já vezmu trezor, ty pár podhoubí a padáme.“ „A on?“ „O něj se nestarej. Rychle.“ Dup, dup, dup. „Stůjte! Nemáte šanci!“ „Máme!“Dup, dup, dup. „Vzdejte se a dejte ruce nad hlavu!“ „Nevzdáme se a nedáme!“ Dup, dup, dup. Šílená honička v podzemním bludišti dále pokračuje, ale zatím…

„Stůjte! Do zámečku nikdo nesmí. Probíhá policejní razie.“ „Ustupte, jen ustupte. Jsem Peter Samson,

-škyt-soukromé očko. Můj jediný přítel Erik -škyt- je v ohrožení života, tak mě moc nezdržujte.“ „O něj se postará policie a o vás taky, jestli nepřestanete dotírat. „Ale já tam musím.“ „Ne.“ „No dobře, když to -škyt- nešlo po dobrém,“řekl. Samsonův plášť vlaje ve větru a on běží vstříc policistům s bojovným pokřikem na rtech: „Eriku, jdu ti na pomoc!“ Lokty si proráží cestu policejním zátarasem. Důstojníci odlétají na stranu a on stále běží a běží. Konečně v zámečku. „Zadržte ho!“ Zazní výstřel. Nedbá na křik pronásledovatelů. Nedbá na bílé myšky, které se mu pletou pod nohy. Jen rychle najít Erika. Jde o vteřiny. Ha, tajná chodba. Rychle! Tma. Šplouch, louže. Nervózní tlukot srdce. Potkani! Celá hromada potkanů po někom leze. „Eriku!“ „E? Kde to jsem? Ahoj Petere, proč po mě lezou ty krysy?“ „To jsou potkani,“povídá přicházející strážmistr, „ Oklepte se a půjdeme na policejní stanici.“

Kolem desáté večer dozněl klapot psacího stroje a strážmistr Samson řekl: „Dobrá, protokol je hotov. Můžete jít, pane Eriku. A co se týče tebe, bratře, zamhouřil jsem obě oči a odsedíš si dva dny vězení.“ Nadešel čas loučení. „Tak ahoj. Pořad tě ještě bolí hlava?“ „Ano. Taky jsem vypil půlku láhve skotské.“ „Víš, co je zvláštní?“zamyslel se Erik, „že u těch překupníků byl náš kuchař, u padělatelů naše služka a teď zase náš zahradník.“ „Hm, opravdu zvláštní.“ „Tak už končete.“ Cvak. Dveře cely se zavřely.

V té době…

Dup, dup, dup. „Veliteli, nezabloudili jsme? Oni nikde a my tu už běháme hodiny.“ „Nezabloudili a neodmlouvej!“Dup, dup, dup.

Crr. Budík. Peter Samson vklouzl do pantoflů a šel si připravit snídani. V chládku mu vychladla hlava, tak si řekl, že alkohol jen s mírou. Při šálku čaje (s rumem) pročítal ranní noviny. Na konci novin našel článek: Náš reportér v převleku za deratizátora odhalil dvoučlenný gang pěstitelů hub.

Z četby ho vyrušilo zvonění telefonu. „Zde detektivní kancelář Oko. Cože? Už zase? Na stopě ruské mafii? Hned jedu.“ Otevřel zásuvku, ale uvědomil si, že láhev skotské je prázdná. „No co, vodka taky ujde. Hlavně pít s mírou.“