Krichťák Vladimír

Počůraný Dan

Proč?! Proč zrovna já?! Proč jsme se museli přestěhovat do takové díry jako je Humpolec?! Já chci zpátky ke svým kamarádkám. Hned zítra musím do školy. Doufám, že tady bude aspoň diskotéka. A ještě musím se psem. To je snad ten nejneposlušnější pes. Kam to běží? „Dastine, počkej! Dastine, ke mně! Stůj! Slyšíš?! Dastine?! Ty bestie, kde jsi?“ To snad ne! Sama v úplné díře a ještě mi utekl pes. Já chci zpátky do Prahy! „Dastine, Dastine, pojď sem, nesmíš, slyšíš, ale ne, ty, ty...“ „To je tvůj pes, jak mi teď čurá na kalhoty?“ „No, promiň, já fakt nechtěla, já, já ti to nějak utřu, počkej.“ „No, to je paráda, teď mám zápas a přijdu takhle, ty káčo!“

Poprvé v nové škole. Skvěle, jedna volná lavice, hned jsem tam vplula. Se zvoněním přišel učitel: „Tak tě tady vítám v nové třídě, Nikolo, doufám, že se ti tady bude líbit.“ Následovalo pár zdvořilostních frází a vyptávání. Chtěl vědět o mě snad úplně všechno. Kladl jednu otázku za druhou. Hrůza. Když se chystal asi na stou, někdo zaklepal na dveře, jsem zachráněná. Ve dveřích se objevil nádherný vysoký kluk sportovní postavy, který měl snad nejhezčí melír se všech, a to jeho oblečení bylo snad dokonalé, byl to ten kluk ze včerejška. Rudá jak rajče jsem se pomalu krčila pod stůl. Ale jediné volné místo, jeho místo, bylo vedle mně. Překvapeně se na mě podíval a opatrně si sedl. Zamumlal něco jako: „Já jsem Daniel.“ A potom se upřeně koukal do knížky. Konečně jsem si ho pořádně prohlédla a je fakt hezký. Jenže takovýhle kluci mají určitě spousty holek a stejně po včerejšku u něj nemám nejmenší šanci. O přestávce se rychle vytratil a přišel až těsně před hodinou. „Nemáš kružítko?“ zeptal se. „No jasně, “ hbitě jsem ho vytáhla z penálu. „Díky,“ usmál se na mě. „Promiň za ten včerejšek,“ vykoktala jsem ze sebe. „Už je to v pohodě, promiň, že jsem na tebe tak vyjel.“ Vykouzlila jsem co nejsvůdnější úsměv. „A jak ti dopadl zápas?“ „Výborně, poprvé jsme vyhráli, asi mi to přineslo štěstí.“ „Hele, a nevíš, kde je tady nějaká diskotéka?“ „No, vím, když přijdeš v sedm na město, tak tam zajdeme,“ mrknul na mě svýma nádhernýma modrýma očima.

Zbytek dne jsem se nemohla soustředit a myslela jsem na večer. Po škole jsem chvátala rovnou domů.

Vzala jsem si svojí nejkratší sukni. Červenou. Mám si k ní vzít modrý nebo žlutý top? Vezmu si modrý. K tomu budou pasovat ty máminy červené boty. Namalovala jsem si obličej a vyrazila k městu. Dorazila jsem už ve tři čtvrtě, ale on tam již také nervózně přešlapoval.

„Ahoj, sluší ti to,“ zalichotil mi Dan. Ještě že už bylo šero, takže neviděl, jak se červenám: „Dík.“ Když jsme dorazili na diskotéku, objednal kolu a povídali jsme si o všem možném. Dokonce se mi podařilo zjistit, že nemá žádnou holku, srdce mi radostí poskočilo. Když jsme dopili, začali hrát ploužáky. Dan mě vyzval k tanci, při jedné nádherné písničce, už ani nevím od koho, se na mě přitiskl pevněji, políbil mě na tvář a začervenal se. Byla jsem v sedmém nebi. Celá jsem se chvěla. Cítila jsem, že dneškem se něco změní. Protancovali jsme spolu celou noc, když diskotéka skončila, tak mě doprovodil až domů. Kousek od našeho domu se zastavil, naše oči se střetly. Dlouho jsme se na sebe dívali. Objal mě a dlouze a vášnivě políbil. „Miluji tě!“