3x (NE)VŠEDNÍ DEN M.Z.

(Ne)všední den M.Z. poprvé

Všechno začalo tou pětkou z matiky. Při pohledu na nedopočítané příklady, drasticky přeškrtané červenou propiskou, mě zaplavil pocit marnosti. Dostat z důležité čtvrtletky „bura jak Brno“ s celkovým ziskem nula bodů – to je opravdu tragédie.

Jako opařená jsem seděla na tvrdé školní židli, výklady profesorů v angličtině, chemii, francouzštině, biologii a zeměpisu mi prošly jedním uchem tam a druhým ven. Hlavou mi probíhala jediná věta: Propadám… Z matiky jsem si nikdy nic nedělala – stačí mi, když jakž takž procházím, aby mě pak pustili k maturitě. Ale teď už to začalo být vážné. Propadám… Ani jsem si radši nepředstavovala, jak se bude tvářit matka, až jí povím o těch třech čistých koulích, které rudě září v sešitu paní profesorky u mého jména. A o tom, co mi ráno oznámila. „Tvoje písemka – to byla katastrofa. Ty jsi další adeptkou na reparát.“

Uvědomila jsem si, že jsem nevědomky sevřela pravítko tak silně, až se rozlomilo. Vztekle jsem jeho pozůstatky hodila do batohu.

Po vyučování jsem učinila statečné rozhodnutí. Oznámím dnešní nemilou novinku matce po telefonu. Psychicky jsem se na to připravovala celý oběd a hned po něm – abych tuto nepříjemnou povinnost měla co nejdřív za sebou – jsem matce zavolala.

Příštích deset minut jsem musela čelit přívalu vyčítavých slov na mou adresu. Nejhorší bylo, že matka měla ve všem pravdu. Kdybych si o víkendu místo dívání se na hokej raději počítala… Kdybych nebyla tak líná a každý den se učila… Jenže to jsou všechno kdyby. A na kdyby se nehraje.

Celá rozmrzelá jsem odpoledne vyrazila do hudebky. Přestože mě to v orchestru obvykle baví, dnes jsem vůbec neměla náladu na hraní. Chvíli jsem bloumala po náměstí a pak jsem si řekla, že půjdu „za hudební školu“.

Zdrceně jsem se svezla na lavičku u Morového sloupu a skryla hlavu v dlaních. Co to se mnou dneska je? Ano, mě nikdy nemůže žádná špatná známka rozhodit, ale tentokrát…

„Ehm, ahoj.“ Slunce, které mi dosud pražilo na hlavu, zakryl stín. Vzhlédla jsem. Stál nade mnou jeden kluk, se kterým se trochu znám, a tvářil se účastně. Ale ne, pomyslela jsem si, teď vůbec nestojím o lítost. Proč mě musí takhle vidět? Proč? Slzy jsem se snažila zakrýt za tmavými brýlemi, ale z jeho výrazu se dalo vyčíst, že si jich moc dobře všiml. Dělal ale, že je nevidí.

„Ahoj,“ zamumlala jsem a snažila se, aby to znělo dost nepřátelsky na to, aby pochopil, že nepřipouštím žádnou další konverzaci. Ale on se nenechal jen tak odbýt.

„Co se ti stalo?“ Věděla jsem, že ta otázka přijde. Jenže mně se vůbec nechtělo odpovídat. Myslela jsem, že když nastolím chladné ticho, tak odejde, ale můj kamarád si ke mně přisedl a zeptal se znovu: „No tak, co je?“ Divné, takhle se kluci nechovají.

„Propadám z matiky,“ zahuhlala jsem co nejtišeji to šlo.

„To přece není žádná tragédie. Nechceš zajít na zmrzku, ať přijdeš na jiný myšlenky?“ Odevzdaně jsem přikývla a vstala jsem.

Zatímco jsme v McDonaldovi lízali zmrzlinu, zeptal se mě, jestli mám ráda fotbal. Ačkoli jsem netušila, kam tím míří, odpověděla jsem, že ano, samozřejmě, jsem největší fotbalová fanynka v Jihlavě. „Nechtěla bys jet na mistrovství světa?“

Tahle otázka mi vyrazila dech. Veškerá matika na světě mi teď byla ukradená. „Cože? Ty máš lístky? Já myslela, že už nejsou. Kde jsi je sehnal?“ vysypala jsem ze sebe.

„Kdepak lístky. Mám něco lepšího. S kámošem jsme si v Německu zařídili brigádu. Budeme po utkáních uklízet stadiony a za odměnu dostaneme lístky na zápasy našich. Shání tam takhle spoustu lidí. Jela bys taky?“

„No jasně! Že váháš!“

Asi o měsíc později:

Drazí rodičové!

Doufám, že už jste mi odpustili, že jsem zdrhla z domova a vykašlala se na školu. Ale kdybych propadla, neměla bych žádnou šanci dostat se na vysokou, takže bych doma stejně byla k ničemu.

Tady v Německu je to paráda! Uklízení stadionů je sice blbá práce, ale za ty lístky to stojí. Viděli jsme všechny zápasy našich. Fotbalová atmosféra je tu fantastická.

Ze začátku jsem se bála, že se tu nedomluvím, protože německy neumím ani žblebtnout, ale s angličtinou si tady vystačím. Překvapilo mě, že to s ní u mě není zas tak špatné, jak jsem si myslela. A matika? Bohatě mi stačí spočítat si cenu vstupenek. Na to rovnice s absolutními hodnotami nepotřebuju.

Dokonce jsme si tu přes prázdniny našli mimofotbalovou práci. A na podzim s klukama plánujeme přesun do Británie. Snad si v létě vyděláme dost na cestu. Navíc jsme si založili kapelu a po večerech hrajeme v jedné garáži pro pár známých. Několik lidí nám říkalo, že máme talent a určitě se prosadíme. Štěstí, že jsem si sem vzala housle!

Mějte se krásně! Zase napíšu.

Vaše milující dcera

(Ne)všední den M.Z. podruhé

Všechno začalo tou jedničkou z matiky. Ano, jedničkou. Jedničkou!!! „Výborná“ jsem v matice nebyla více než rok, takže jsem nevěřila vlastním očím. Ale vlastně se to dalo čekat. Celý víkend jsem ležela v příkladech a dokonce jsem kvůli tomu oželela hokej! A to naši hráli o zlato!

Opravdu, poté, co jsem z minulých dvou písemek dostala pětky, jsem se rozhodla, že se začnu pořádně učit. Sice se mi o číslech začaly dokonce zdát sny a v neděli večer jsem měla pocit, že už mi z toho pěkně hrabe, ale vyplatilo se! Páni, jednička z matiky! A to jsem si myslela, že tahle známka se u mě momentálně pohybuje někde v oblasti science fiction. Není to tak dávno, co jsem byla přesvědčená, že spíš budou z nebe pršet pravítka, než se stane tohle. Asi bychom se měli připravit na vydatný pravítkový déšť.

Ten den jsem měla opravdu skvělou náladu. Nezkazila mi ji dlouhatánská fronta v jídelně, to, že mi vypadlo sklo z brýlí a dokonce ani ztráta karty od školy.

S radostnou novinkou jsem se musela hned po obědě pochlubit mamce. „Cože?“ slyšela jsem v telefonu její ohromený hlas. „Jedničku? To si zasloužíš odměnu. Jestli chceš, po orchestru se sejdeme ve městě. Zvu tě do pizzerie.“

Odpoledne jsem tedy vyrazila do hudebky. Na náměstí jsem potkala jednoho kamaráda a prohodila s ním pár slov. Pak jsem pokračovala v cestě.

Po zkoušce jsem spěchala na sraz s mamkou. Brzy jsem ji spatřila. Už zdálky se na mě usmívala. Zbývá mi už jen přejít silnici a jsem u ní. Ani jsem se moc nerozhlédla a rozběhla jsem se. Ale její výraz se změnil. Sledovala jsem směr jejího zděšeného pohledu. Zaječení brzd a rozmazaná bílá šmouha velké dodávky bylo to poslední, co jsem vnímala. Rána. Tma.

Asi o měsíc později:

Po měsíčním kómatu zemřela v jihlavské nemocnici šestnáctiletá studentka gymnázia, která utrpěla vážná poranění při květnové nehodě na Masarykově náměstí. Když přecházela silnici, srazila ji dodávka. Dívka sice přežila, ale byla v kritickém stavu. Včera svým zraněním podlehla.

(Ne)všední den M.Z. potřetí

Všechno začalo tou trojkou z matiky. Po posledních písemkách, ze kterých jsem dostala pětky, mě tahle známka potěšila. Ještě že jsem si o víkendu mezi hokejem spočítala pár příkladů a konečně probíranou látku pochopila. Mohla jsem na tom být i líp, kdybych přemohla lenost a učila se o trochu déle, ale s trojkou jsem byla spokojená. Nemůžu se pořád jenom šprtat – to bych se zbláznila. Stačí, když při písemce beze spěchu vypočítám tři příklady z pěti, výsledky úhledně podtrhnu podle pravítka a o řešení dalších dvou se můžu jen pokusit, pokud to stihnu.

Po obědě toho dne jsem šla domů, popadla jsem housle a odkvapila do hudebky. Na náměstí jsem potkala jednoho známého, jen jsme se pozdravili a šla jsem dál.

Po orchestru jsem se vrátila zase domů, chvíli jsem se učila a potom následovala obvyklá přehlídka mých večerních činností. Knížka, televize, sprcha, pyžamo, postel… Zkrátka – skončil další nudný den prosycený šedí normálního života. Ach jo, proč se mi někdy pro změnu nestane něco zajímavého a vzrušujícího?

Asi o měsíc později:

Vysvědčení. Poslední den školy. Dnes začínají prázdniny. Konečně. I když to nejspíš budou znovu ukrutně nudné a otravné dva měsíce, pořád je to lepší než škola.

Poté, co nám třídní rozdala vysvědčení, šly jsme to s holkama oslavit do města. Zatímco jsme si v cukrárně pochutnávaly na zákuscích, mé kamarádky se o něčem bavily a hihňaly se, ale já je neposlouchala.

Myslela jsem na to, co bych asi dělala, kdyby se mi nepodařilo vytáhnout tu matiku na trojku. Asi bych si teď lámala hlavu nad tím, jak udělám reparát.

Včera jsem viděla jednu epizodu z Červeného trpaslíka. Přestože nemá tenhle sitcom jiný účel než donutit diváka vybuchovat neovladatelnými záchvaty smíchu, zatímco herci chrlí jednu vtipnou hlášku za druhou, díl, který jsem viděla včera, mě přivedl právě na tyhle myšlenky. Seriálový vesmír je totiž založen na tom, že při každém našem rozhodnutí, se někde v paralelní dimenzi začne odehrávat příběh našeho identického druhého já, které však šlo opačnou cestou než my.

Musela jsem se usmát při myšlence, že někde v miliónech různých vesmírů pobíhají milióny mých dvojnic, které žijí možná úplně jinak, protože jejich život ovlivnily jedním ze svých činů ony samy nebo někdo z jejich okolí. Rozhodně by bylo zajímavé jednu z nich potkat, přemítala jsem, zatímco jsem si leštila brýle a čekala jsem na moje kamarádky, které dojídaly cukrovinky.

Když do sebe nacpaly poslední sousta, vyšli jsme ven z cukrárny, já jsem se s nimi rozloučila a pomalu jsem se loudala domů. Stále jsem přitom přemýšlela o svých nedávných rozhodnutích.

Záviděla jsem tomu svému já, které se v minulých letech den co den učilo angličtinu a získalo stipendium do zahraničí. Ale na druhou stranu na tom nejsem zas tak špatně. Také jsem se mohla na učení vykašlat úplně a propadnout. To bych pravděpodobně utekla z domova a skončila kdovíkde. Určitě by to nedopadlo dobře. Třeba bych přitom mohla i umřít.

Zastavila jsem se. Napadlo mě, že bych si zašla sednout na chvíli do parku, než půjdu domů. Zaváhala jsem a zamířila k parku. V ten okamžik někde daleko odtud vznikl další paralelní vesmír, ve kterém se moje x-té já ode mě oddělilo a pokračovalo v cestě domů.

Tak jak je to tentokrát? Bylo to špatné rozhodnutí nebo dobré? Kdoví?

Marie Zemanová